JÁ NIC, JÁ MUZIKANT NA PENZI 

Literární etudy jazzového mohykána

 

Tak se jmenuje nová kniha Jiřího Traxlera (12.3.1912 - 7.8.2011), která za výrazné spolupráce členů Československé společnosti pro vědu a umění (SVU) v Edmontonu vyšla v pražském nakladatelství IFP-Publishing. Více o jejím obsahu a vzniku v rozhovoru s členem SVU v Edmontonu a koordinátorem projektu Edwardem Brabcem.

Jak došlo k nápadu vydat tuto knihu?

EB: Jistě víte, že Jiří Traxler, současník R.A. Dvorského (1899-1966) a Jaroslava Ježka (1906-1942), je znám především jako výborný český hudební skladatel, klavírista, nestor jazzové a swingové hudby žijící od začátku padesátých let minulého století v Kanadě. Méně jej známe už jako spisovatele, který v roce 1980 vydal svoji první memoárovou knihu, mimochodem beznadějně rozebranou, Já nic, já muzikant. Jsme rádi, že se zde v Edmontonu, kde nyní žije, i přes svůj pokročilý věk aktivně zúčastňuje krajanského dění v SVU i v ČSSK. Na oslavách svých pětadevadesátin v minulém roce, na veřejných besedách i na letošním 60. kongresu ČSSK v Calgary přednesl několik svých povídek. Ty zaujaly jednatelku výboru SVU Kamilu Moquin natolik, že v únoru t.r. přišla s návrhem všechny vydat knižně.

Navazuje kniha na tu první?

EB: Nenavazuje, tentokrát je to sbírka básní a povídek. Vznikala za mistrova života v Kanadě více než padesát let. Najdeme v ní povídky, které Jiří Traxler napsal pro české vysílání CBC v padesátých letech kde pracoval jako externista. Některé z nich byly, některé nebyly vysílány do komunistického Československa. Přečteme si parodie, nové texty známých písniček i povedené překlady básní i R.W. Service. Některé povídky nebo epigramy byly psány jen tak pro potěšení. Podtitul knihy – Literární etudy jazzového mohykána - celkem výstižně vyjadřuje obsah knihy. Je to humorné čtení, napsané krásnou češtinou.

Kdo se postaral o ilustrace?

EB: Uplatnili jsme jen ty, jejichž autorem je sám Jiří Traxler. Jsou to kreslené vtipy, které se sice přímo netýkají textu, ale ukazují autora i jako zdařilého kreslíře. Zprvu jsme měli v úmyslu najít ilustrátora, ale později jsme od toho nápadu upustili, protože kresby jiného autora by zásadně narušily originalitu knihy.

Jak se na vzniku knihy podílelo SVU v Edmontonu?

EB: Jak jsem již uvedl, iniciátorkou projektu byla Kamila Moquin. O přepis rukopisu do digitální podoby se (včetně mě) ochotně postaraly Milena Burgois, Ivana Musílková i Kamila Moquin. Předseda SVU v Albertě prof. Pavel Jelen šťastnou náhodou našel vhodného vydavatele IFP-Publishing v Praze. Já jsem se věnoval především technické koordinaci: spolupracoval jsem s autorem i vydavatelem, skenoval jsem obrázky v potřebném rozlišení, dodal fotografie a pracoval na dalších technických požadavcích zrodu knihy. Práci jsme zvládli v průběhu pěti měsíců. S autorem jsem byl v osobnim kontaktu a s vydavatelem prostřednictvím internetu, takže jsme všechno řešili operativně. Pan Traxler byl s prací nakladatelství velmi spokojen. Také bych rád jeho jménem poděkoval všem těm členům edmontonského SVU, kteří se na vydání knihy podíleli.

Kde si mohou zájemci knihu objednat?

EB: Kniha v tvrdé vazbě s přebalem vyšla v Česku 1.prosince 2008.
Výhradním distributorem a prodejcem této knihy pro krajany v Americe a Austrálii je SVU v Albertě.

Cena knihy je stanovena na 25.00 CAD, shipping & handling $5.00/ks.

Objednávky zasílejte již dnes s přiloženým šekem nebo International Money Order vystavený na

Czechoslovak Society of Arts & Sciences of Alberta,
a zašlete jej na adresu:
SVU, Book order,
PO Box 52140,
Edmonton, AB, T6G 2T5, Canada.
Lze také použít online formulář pro objednávku knihy s pouzitim Credit Cards.
Courtesy of Octavoproductions Edmonton www.droctavo.com

Přečtěte si recenzi kterou napsala PhDr. Milena M. Maresova, Praha, 5.2.2009

A jak se vůbec pan Traxler k psaní dostal? O tom vypráví v úvodu své nové knížky:

"Vzalo to víc než půl hodiny sezení v křesle a civění do prázdna, než jsem si uvědomil, jak těžké bude vysvětlování - a o to jsem byl požádán - proč jsem začal psát něco jiného než noty.

V klukovských letech hudba nebyla mojí zálibou. Já totiž mnohem raději kreslil a maloval, ale klavír byl v domě, a po odchodu starších sourozenců, sestry a bratra, kteří se na něm cvičili, osiřel. Takže otec rozhodl, že dalším pianistou v rodině budu já, a proti mé vůli mě zapsal do hudební školy. Tím začalo moje muzikální vzdělání.

Někdy v r. 1926, když jsem se seznámil s jazzem - a tím myslím autentický americký jazz (Louis Armstrong, Duke Ellington, Jimmy Lunceford, Casa Loma Orchestra a mnoho dalších), konečně mi dopadlo co chci a budu dělat.

Jako student v rodném Táboře jsem skládal hudbu pro všelijaké amatérské pokusy o hudební revue, velice ovlivněné Osvobozeným divadlem; psal jsem i texty k písničkám a nakonec to všechno instrumentoval. Z mých oblíbených básníků, Šrámka, Gellnera a Tomana jsem poznával - skoro bych řekl studoval - techniku veršování a kupodivu mi to šlo.

Od poezie, převážně inspirované milostnými propletenci, to byl jenom krok k próze. V sextě jsem spolu s několika podobně zatíženými spolužáky založil - proti školnímu řádu - třídní časopis, pro který jsem nakreslil titulní stránku a byl jeho hlavním přispěvatelem. Pro zajímavost: "Náš list" vycházel nepravidelně v deseti, maximálně dvanácti exemplářích; obsah byl psán úhledným rukopisem Vlasty Soviny, syna kostelníka, a protože jejich rodina bydlela na faře, Vlasta měl přístup k rozmnožovacímu přístroji, zvanému cyklostyl.

Teprve v oktávě ředitelství gymplu dovolilo oficiální vydávání měsíčníku, na můj návrh lapidárně pojmenovaného MY. Býval přeplněn básněmi oblíbence našeho češtináře. Byl to přespolák ze Soběslavi, a jeho výplody svým sociálním zaměřením přewolkerovaly Jiřího Wolkera.

Načež pokročím hodně dopředu a na jiný kontinent. V Kanadě, když jsem viděl, že styl hudby, který mne v bývalé vlasti tak dobře živil - jazz a swing - vychází z módy, hledal jsem jiný zdroj příjmu. Necelý rok 1952 jsem pracoval jako externista pro Canadian Brodcasting Corporation - v české sekci CBC International Service v Montrealu. Byl mi svěřen program zaměřený na středoškoláky v ČSR, což mi dalo příležitost k vedení mé soukromé války s komunistickým režimem. Česká sekce dostávala Rudé Právo, Mladou frontu a zglajchšaltované Lidovky, takže jsem měl po ruce dostatek pitomých žvástů, z kterých jsem si s chutí dělal legraci. Několik z těch povídek a veršů tvoří obsah téhle knížky.

Ale jednou jsem to asi přehnal, a československé velvyslanectví v Ottavě si stěžovalo u vedení CBC v Torontu, jak je možné, že v Montrealu česká sekce narušuje přátelské styky mezi ČSR a Kanadou zesměšňováním lidově-demokratického zřízení. Zkrátka, moji dva šéfové, také dva emigranti, ale asi o dvacet let přede mnou, mi začali vracet skripty s poznámkou NELZE VYSÍLAT. Tak jsem s tím praštil.

Nedlouho potom, dík zručnosti v kreslení, se ze mne stal technický ilustrátor. Ale psát jsem nepřestal.

Od dětství muselo ve mně být něco tvořivého, co se dralo ven, co se chtělo projevit tak či onak: muzikou, malováním, psaním nebo veršováním. Občas mi něco otiskli v exilovém časopisu Západ. Zkusil jsem ještě jiné krajanské nakladatelství a to - až na pár výjimek - o moje povídky nemělo zájem. A teď, po více než padesáti letech, se dostávají na veřejnost.

Muziku jsem však nikdy nepověsil na hřebík. Píšu písničky pro sebe a pro pár přátel. Už mě neživí, ale je mým potěšením dodnes."

Jiří Traxler